TEORIE REVOLUCE CRANEA BRINTONA A JEJÍ
APLIKOVATELNOST NA ORANŽOVOU REVOLUCI
LENKA PLAŠILOVÁ
V posledních letech jsme svědky vzrůstajícího počtu protestů a demonstrací většinou
nenásilného charakteru, které mají jediný účel a to změnu režimu a jeho elitních představitelů.
Barevné revoluce tak mohou být považovány za nový fenomén změny politické moci v 21.
století. Někteří politologové vidí tyto revoluce jako další vlnu demokratizace (McFaul 2005;
Bunce a Wolchik: 2006). Důležitým rysem barevných revolucí je, že popírají legitimitu
stávajícího nebo starého režimu. Odehrávají se zejména v post-sovětském areálu a kromě
Oranžové revoluce na Ukrajině k nim řadíme i Růžovou revoluci1 v Gruzii a Tulipánovou
revoluci v Kyrgyzstánu.2 Někdy jsou tyto revoluce označovány jako tzv. volební revoluce,
neboť jejich katalyzátorem byly zfalšované volební výsledky, které vyvolaly vlny demonstrací,
většinou nenásilného charakteru.3 Symbolem revoluce byla buď specifická barva, nebo květina
a proto se ustálil termín barevné revoluce. Tyto revoluce mohou mít mnoho příčin. Jedná se
zejména o důsledek nedokončeného procesu tranzice a pokus o svrhnutí autoritativního
režimu.4 Tato oblast tak dává podnět pro hlubší prozkoumání. Samuel Huntington vyčleňuje tři
vlny demokratizace (Huntington 2008). Někteří jeho kolegové (McFaul et al. 2010) na jeho dílo
navázali a vyčlenili ještě čtvrtou vlnu demokratizace, která proběhla v letech 1988-1992. Kromě
čtvrté vlny se setkáváme i s označením pátá vlna demokratizace, kam řadíme tzv. barevné
revoluce.
V kontextu událostí doch